Jak jsem chopila příležitost za pačesy aneb Je čas se podívat do Indie!

Jak jsem chopila příležitost za pačesy aneb Je čas se podívat do Indie!

Každá lidská bytost má nějaký sen. Mým velkým snem je letět do Indie a pořádně zamakat na své osobnosti v chrámu O&O Academy. Co mě k tomu vede, si můžete přečíst níže. No a včera jsem narazila na soutěž, jejíž výhra by mi to umožnila!! ❤

A k tomu potřebuji Vás. Váš hlas. Potřebuji minutku Vašeho času, abyste klikli

na tento odkaz s mou misí,

přihlásili se svým emailem (nebojte, nic Vám od nich chodit nebude, jen jeden potvrzovací mail), pak klikli na odkaz v potvrzovacím emailu a tadá – Váš hlas je započítán – a já Vám nesmírně děkuji! 😘

Svou misi jsem se rozhodla zkopírovat do tohoto článku, protože na webu soutěže nevypadá moc User friendly a strašně špatně se to čte. Bohužel to tam nijak upravit nejde. Tak tady – pro Vás. Můj příběh. 👇👇👇


Můj příběh aneb Indie na dosah?

Věděla jsem to už jako malá. Ještě jsem nevěděla jak, ale věděla jsem, že to bude moc prospěšné a bude mě to velmi bavit. Možná si řeknete, že děti mají opravdu přehnané představy o tom, čím by se jednou chtěly stát, a že je to přejde.

Ale mě to nepřešlo. Stále více a více jsem to cítila v srdci, že toto je má cesta. Milovala jsem se o tom už jen učit, natož to dělat! No dobrá, tak už to konečně vybalím. Díky, že jste dočetli až sem. Zřejmě Vás to opravdu zajímá. Tak jdu se svou kůží na trh.

Už jako malá jsem věděla, že jednou budu pomáhat lidem a že to bude prospěšné pro celou společnost. Já vím, není to zrovna malý sen. To ale není jen sen. Vnímám to celým svým srdcem jako své poslání. Je to můj vnitřní motor, který mě nutí každé ráno vstát z postele a životní úkol, který jsem přišla sem na tuto planetu vykonat.

Hodně jsem tíhla k psychologii… Panejo, jak ta mě bavila! Milovala jsem ji. A když jsem se rozhodovala kam dál po gymplu, volba byla jasná. Studovat psychologii!! Jenže vzhledem k tomu, že dostat se na psychologii tehdy záviselo (nevím, jak to je teď) především na logickém myšlení, (které mi tak jako úplně nešlo, no dobře, nešlo mi vůbec…) a které je zřejmě důležitější než láska k psychologii a biologii, tak… No tak jsem prostě kvůli svému nedostatečnému logickému myšlení pohořela na přijímačkách. Dva roky po sobě.

„Hmmm, asi prostě pomáhat lidem nemám…“ řekla jsem si.

Pak se v mém životě odehrála důležitá životní změna – odešla jsem od mámy a nastěhovala jsem se k tátovi. Toto byl extra důležitý milník na mé cestě. Táta mě totiž donutil, abych prostě šla na vysokou školu. Je jedno na jakou. Na nějakou. To jsem si řekla, že nepřipadá v úvahu. Že půjdu jedině někam, kde mě to aspoň trochu bude bavit. Já jsem ten (a)sociál, takže jakmile jsem viděla, že druhé kolo přijímacích zkoušek vypisuje i nějaká škola poblíž s oborem Sociální management, volba byla jasná.

No a světe div se, měla jsem dále studovat. Na Sociální management jsem se opravdu dostala a i když tato škola nebyla pro mě úplně to pravé ořechové, tak jsem toho bakaláře nakonec i vystudovala. 😀

Když nad tím tak teď vzpomínám, dochází mi, že jsem na tu školu nešla kvůli tomu papííru, ale pro informaci, že existuje něco jako koučink.

O koučinku jsem se dozvěděla jen tak halabala na přednášce ze sociologie v prvním ročníku. Zaujalo mě to. A tak jsem začala googlit. Kouč. Kouč pomáhá lidem. Kouč pomáhá objevit v druhých jejich nekonečný potenciál. Že by to bylo ono? To ono, jak mám pomáhat já?? Jak se stát koučem????

Bylo to prakticky velmi jednoduché. Koučink se nedá studovat na vysokých školách, alespoň ne na těch veřejných. Na trhu je však řada akreditovaných výcviků a kurzů, na kterých se naučíte různé metody, které lidem pomáhají vyřešit jejich starosti v životě a dostanete papíír s tím, že danou metodu můžete provádět se svými klienty. Můžete tedy pracovat jako kouč.

To je sice hezké, ale všechny ty kurzy stojí opravdu nemalé peníze a já tehdy jako studentka jsem těmi penězi moc neoplývala. Takže jsem začala tak, že jsem z netu sesbírala různé metody a začala je používat nejdříve na sobě a když jsem zjistila, že to fakt funguje, používala jsem to na svém okolí, zdarma.

Měla jsem výsledky

Viděla jsem, že jim to pomáhá. Tak jsem si založila svůj vlastní web a začala se ukazovat širší veřejnosti. No a abych to zkrátila. Toto dělám už pět let. Během této cesty jsem absolvovala řadu výcviků, díky kterým už mám ty papíííry a které mi říkají, že už jsem právoplatný kouč. Během této cesty jsem si ale uvědomila hromadu, hromadu věcí.

A ta ze všech nejdůležitější? Uvědomila jsem si, že pokud chceme pomáhat – být opravdu prospěšní druhým lidem, natož celé společnosti – potřebujeme si zamést v sobě. Ale radikálně, od podlahy.

Řekněte mi…

Jak může doktor uzdravovat, když sám je nemocný? Jak může psycholog pomoci, když je vyhořelý? Jak může kdokoliv pomoci, když sám potřebuje pomoci? Každý musíme nejdříve začít u sebe. Pak teprve jsme schopni velkých věcí a pomáhat dobrým věcem.

Před rokem a půl jsem začala zametat. Wow. Přišla jsem na jednu přednášku, na které mluvil zajímavý týpek. Promlouval o konfliktech, které máme v sobě a které nám způsobují utrpení. Dívala jsem se na něho ve stylu „Ha, co mi ty tak můžeš říct, vždyť toto všechno já znám, už jsem o tom někdy četla nebo slyšela…“ Jojo, tak nabubřelá jsem byla. A ještě někdy jsem.

Ten týpek, Lukáš se jmenuje, mě a ještě asi dalším 20 lidem, představil koncept z Indie, kam jezdí na sobě makat už asi 12 let. A nabídl nám, že se můžeme pravidelně scházet v jakémsi kruhu, kde nás jednotlivým učením z Indie bude provázet. Součástí setkání také budou různé praxe pro rychlejší osobní růst.

Toto setkávání už probíhalo rok a teď se otevíral druhý ročník. Mezi těmi 20 lidmi byli také lidé z prvního ročníku a vyprávěli nám, jak jim tato setkávání pomohla. Velmi mě to zaujalo.

No a od té doby uklízím

Razantně. Ve všech koutech. Před osmi měsíci jsem se přestěhovala do Prahy a tady to začalo. Říká se, že nejlepší škola je škola života a fakt s tím souhlasím.

Začala jsem pomalu, ale jistě přicházet na to, kdo vlastně jsem. Co chci a kam jdu. Zjišťuju, že nejsem ta, za kterou jsem se vždycky pokládala. Uvěřila jsem řečem okolí o tom, kdo jsem. Ztotožnila jsem se s tím. Jenže to jsem nebyla já.

Každopádně tady v Praze vyloženě buší moje touha být prospěšná celku. A já si uvědomila, že potřebuji uklidit ještě razantněji. Jestli chci být prospěšná celku, musím vystoupit z davu. Jedině tak můžu projevit všechno, co je ve mně.

A v Indii na O&O Academy dokáží dělat opravdové zázraky. A to si nedělám srandu. Myslím to skutečně vážně. Tam skutečně platí: Nemožné neexistuje.

A tak Vás prosím…

Dovolte mi na sobě pořádně zamakat, abych se mohla zbavit svých hlubokých strachů a omezení, na které jsou i moje koučovací a hypnotické metody krátké a se kterými mi pomohou právě v Indii. Vnímám stále více a více to poslání, které jsem cítila už jako malá holčička.

Skrývá se toho ve mě (a vlastně v každém z nás!!!) strašně moc, jen se to nebát projevit! Největší konkurenční výhodou je totiž být sám sebou. Ale řekněte mi, kdo z Vás je opravdu skutečně sám sebou? Kdo nepoužívá ani jednu masku a je opravdu tak, jak je? Hm?

A tak když budeme sami sebou a budeme každý z nás plnit své poslání a svůj životní úkol, můžeme velmi pomoci společnosti. Potřebuje to. Už bylo dost všeho utrpení, násilí a zloby. Potřebujeme změnu… A už včera bylo pozdě.

Dovolte mi prosím s tou změnou začít a dejte mi prosím svůj lajk. 🙂 Budu Vám nesmírně moc vděčná a věřte, že svým lajkem pomůžete k dobré věci. DĚKUJI VÁM a Namasté!


Jak hlasovat?

Prosím, klikněte na tento odkaz:

https://uzvim.cz/mise/detail/1387/

sjeďte kolečkem na myši trochu níže a tam se na Vás bude smát otázka: „Zaujala Tě moje mise?“ Pod ní je srdíčko. Když na něj kliknete, bude to chtít Váš mail pro potvrzení Vašeho hlasu – jak jsem psala úplně na začátku tohoto sáhodlouhého příspěvku. 🙂

No a jakmile srdíčko zčervená, Váš hlas je započítán. Předem Vám moc děkuji za každý Váš hlas. A pokud budete mít chuť tento článek sdílet, budu Vám za tuto Vaši iniciativu mooc vděčná! ❤ Mějte nádherný den! 🍀


S Láskou, Vaše Jana Czerneková