Seriál: Síla vnitřního nastavení aneb O životě, jak jej známe

Seriál: Síla vnitřního nastavení aneb O životě, jak jej známe

Máte ráda příběhy? Dnes pro Vás jeden mám. A u jednoho to neskončí. Vlastně to bude seriál plný příběhů. Příběhů obyčejných žen. Ráda poslouchám Vaše příběhy. To, co říkáte. Vaše slova. A na základě toho, co říkáte, a jak popisujete své životy, jde už většinou jasně vidět, proč to někde drhne.

Chci Vám na příběhu níže ukázat, jak Vaše slova a Vaše přesvědčení mohou utvářet Vaši realitu. Můžete se začíst. Třeba Vaše výpověď může být hodně podobná.


Je sobota ráno. Děti se vzbudily strašně brzo, tak jsem musela vstávat už v 6. Spala jsem jenom tři hodiny… Už nemůžu. Potřebuju oddech, dovolenou, někam daleko, pryč, od dětí, od Martina… Nadechnout se, nabral sil, rozkoukat se, užít si aspoň pár okamžiků svého života jinak… Než ráno vstát, udělat dětem snídani, nabalit svačiny do školy, Martinovi do práce, stihnout se namalovat a trochu učesat a spěchat do práce… Do práce, která mě tak vyčerpává! Dělám ji už 12 let a je to stále to samé. A té práce je samozřejmě čím dál tím víc. Cítím, že tam umírám zaživa. Rutina. Usmrcuje. Ale složenky se samy prostě nezaplatí.

Ještě že je dnes sobota a nemusím tam. Ale čeká mě sobotní úklid. Je tady bordel jak v tanku. Kdyby mi aspoň někdo pomohl… Ale Martin vytíral jednou s litrem vody celý byt a byla to hrozná spoušť!! Stejně jsem to po něm musela vytřít ještě jednou a pořádně, protože nikdo jiný to stejně neudělá líp…

A ten Martin. Už si mě skoro nevšímá. Neobejme mě, pohlazení ani nepamatuju. A sex? Jooo, tuším, že nějaká dvouminutovka proběhla někdy před pěti měsíci. To mu to vážně nechybí? Vždyť na začátku jsme se spolu milovali pořád! Co když si sexu užívá jinde? Co když má jinou? Já už bych se nedivila ničemu. Moje vztahy dopadly vždycky velmi podobně. Na konci jsem se dozvěděla, že mě podvádí a pak to mělo rychlý spád.

Ale teď… jsou tady děti. To by mi nemohl udělat! Vždyť jsem přece hezká ženská… Hm, to sotva. Hezká jsem možná byla před deseti lety. Cítím se hůř a hůř a co pohled do zrcadla, to mi to přijde horší a horší. Nemám na sebe žádný čas. Bolí mě záda. Je toho na mě naloženo hrozně moc. Chci pryč, někam si zalézt a spát třeba týden vkuse. Ale nemůžu. Oni by to tu beze mě nezvládli ani pár hodin, natož třeba týden! A kdo by to pak všechno uklízel? No samozřejmě já…

Ani to nemám už komu říct. Měla jsem dvě kamarádky, kterým jsem vždycky pomohla, když potřebovaly! Ale když potřebuji pomoc já, to se neozvou. Jsem úplně sama. Ještě že mám ty děti. Které mě někdy tak ničí. Ale přesto je miluju. Ale někdy na ně řvu a říkám jim hnusné věci, protože už prostě k sakru nemůžu! Jsem příšerná máma. Mám asi krizi.

Proboha, mě tak bolí záda. Hodila by se mi masáž… Ale Martina se dožadovat nebudu, ten by mi na to řekl, že je unavený a šel by si lehnout k televizi. Jako to udělal už předtím. Hluboce se mě to dotklo. Já bych mu tu masáž udělala s radostí! Pro druhé tady vždycky jsem. Jen je zvláštní, že už mi to nepřináší tolik radosti jako dřív. Vlastně už mi to nepřináší žádnou radost…

Někde jsem četla, že bych se měla mít ráda a dopřávat si věci, které chci. Chacha. Mít se ráda? Sebe? Za co jako? Za to, jak jsem hrozná manželka a ještě horší milenka? Mít se ráda za to, jak příšerná máma jsem? Vůbec. Nestojím za nic. Nechápu, že se mnou ještě ten Martin je. Ale co když mě opustí? Co když mu dojde, jaká jsem a odejde za tou druhou? To už bych zůstala úplně sama. Už bych si nikdy nikoho nenašla. Jsem za zenitem. A kdo by mohl mít rád někoho, jako jsem já?

O tomhle že je život? Vždyť takhle jsem to nechtěla! Kdo může za to, co se mi v životě děje? Proč já sakra?!

Ufff… Prosíííím… Potřebuji pomoc, potřebuji pomoc… Nechci už na to všechno být sama.


Lidé odlišní, podobné příběhy

Každá z nás si v těchto řádcích našla to své. To, co aktuálně řeší. Nebo naopak některá z nás dělá, že problém není (ale problém nějak, holomek, začíná čím dál víc hlasitěji bušit na vrata…)

Nebo třeba začnete tvrdit, že jste v tom nic svého nenašla. Pokud je to skutečně tak, tak gratuluji. Můžete se upřímně ocenit za to, kolik práce jste na sobě udělala. 😊 Jste úžasná! (Pak tedy nechápu, co děláte na těchto stránkách. :-)))

No a pokud to náhodou ve Vašem životě není tak idylické, jak byste chtěla, můžete si všimnout, že v příběhu jsou tučně zvýrazněná sousloví modrým písmem. Představte si, že ta modrá sousloví mohou způsobovat všechno to černé písmo. Všechna ta nezvýrazněná slova.

A zde vyvstává otázka…


Kdo může za to, co se nám děje?

Ano, správná otázka. Je na místě. Můžete prosím ukázat prstem před sebe na něco/někoho? Opravdu to udělejte. 🙂 Vidíte, že jeden prst směřuje před Vás. A také si můžete všimnout, že tři Vaše prsty směřují k Vám. Vzpomeňte si na to prosím. Jakmile budete příště na někoho nebo něco ukazovat prstem. Kdo může za to, co se mi děje? Přece já. Tři prsty jsou více než jeden.

Je na čase převzít zodpovědnost za svůj život a za to, co se Vám v životě děje. Vážně to za Vás nikdo neudělá. Vy můžete žít život, ze kterého budete plná energie a nebudete muset si z něj brát dovolenou. Zasloužíte si to.

Změníme Vaše vnitřní nastavení tak, abyste mohla být konečně sama sebou. Vyklidíme Vaši mysl od odpadků a chaosu, abyste mohla být šťastná jen tak. Bez důvodu. Protože to je to nejlepší, co se Vám může stát.

Jsem koučka, pracuji s NLP, hypnózou a dalšími nástroji pro práci s lidským mozkem. Odbouráme ve Vašem mozku omezující přesvědčení, která mohou být podobného charakteru třeba jako ta tučně modrá sousloví. A pak? Vítejte v novém světě. 🙂


Když změníte sebe, změníte svůj svět.


Své dotazy směřujte, prosím, zde:

 

Ochrana proti spamu:


S Láskou, Vaše Jana Czerneková